Šedesátiletý dobrodruh.

Že je někomu šedesát ještě vlastně nic neznamená.To je přírodní jev. Ale když se ta číslice vydělí počtem psů, kteří prošli Ivanu Síbrtovi rukama,vyjde zcela ojedinělý úkaz.

Začalo to v nejútlejších dětských letech ,kdy na síbrtově statku kočárek s malým Ivánkem hlídala německá ovčačka Blanka. A smečka foxhoundů.Ale o tom už jen slyšel Ivan později vyprávět, o to barvitěji to cítil. Pak druhý z dědečků s drsnosrstými teriery a norováním.

Ale studentské koketování s koňmi,ovlivněné kontakty prarodičů s profesory Bílkem a Sedláčkem přerušilo na několik let návaznost.Odchod do ciziny (Spolková republika Německo, Alžír) a krátce na to náhodně nabídnutá práce na Aljašce byl začátek dlouhodobé vášně.Ta vášeň se jmenovala jízda se psím spřežením. Práce handlera je vlastně úplně všechno, co se dá dělat se psy. Jen cesty od do,kolem zapomenutých chat, nebo málo obydlených obydlí. Stovky miles. A zkušenost k nezaplacení. Však také to nijak zaplacené nebylo. Třicet dolarů týdně,bydlení a strava gratis. Ale čistý vzduch, hodně sněhu, trail s nikdy nekončícím obzorem a spřežení osmi, snad gronských kříženců byl nad veškeré peníze. Ale Ivan Síbrt postrádal něco, čemu se u nich doma v Sudetech (Rokytnice v Orlických horách) říkalo Sitzfleisch. Takže opouští Alasku a s velmi neslavným přivítáním se vrací do Čech. Po režimem vynucené pauze postaví půdní byt na Starém městě a má dvě možnosti. Buď chodit po vinárnách, protože do ciziny zpátky nesmí, nebo se pustit do činnosti, která by byla tehdejšímu režimu natolik vzdálená, aby Ivan neměl nové potíže. Kupuje od Arnolda - chovatele, který první v Čechách odchoval sibiřské hasky, psa Binga. A s využitím svých starých kontaktů za hranicemi importuje nakrytou fenu SH ze závodní linie Taymyr's Kennel. A kamarád z Rakouska, k veliké nelibosti různých psích funkcionářů (soudruh Krejčí a spol.) přiváží první plány na skutečné závodní saně, které podle nich staví kamarád Franta. Navíc Herribert přiváží v Čechách neznámé materiály a karabiny od panic snap po běžné tažné k ůchytům. A už to začíná odsýpat. První vrh. Amurka, Atakana, Athabasca, Anchorage a Akron již Ze Síbrtů.

To jméno "Ze Síbrtů" má také svoji historii. Dědeček Siebert, od roku 1945 Síbrt byl poslední nositel jména starého rodu, jehož kořeny sahají do patnáctého století do Revalu (dnes Tallin) až k německým řádovým rytířům. Freiherr von Siebert. Tedy česky Ze Síbrtů. Je to sice krkolomný kryptogram, však také tehdejší vedení Čsl. svazu chovatelů bylo poněkud zaskočeno s neobvyklým názvem chovatelské stanice, ale protože v žádosti, kde se uvádělo šest nejrůznějších spotvořenin místních názvů či zkratek, neuvedl Ivan nic jiného a Jack London's team a White day nebylo pro bolševické normy přijatelné, akceptovali jeho oficielní jméno v nádherně zašifrovaném historickém znění. Fena z prvního vrhu Atakama ze Síbrtů CS se pak stane na několik let zcela mimořádnou vůdčí fenou, Anchorage zmizí z obzoru kdesi na Slovensku, Athabasca založí slávu několika výborných spřežení v Holandsku i Akron bude jezdit v Pepánkově spřežení.

Přichází další import.

Bílý, modrooký pes Popow von der Foxhillranch. Absolutní špička. Za život měl asi 60 krytí. Jenže čtyři psi ve staroměstském domě je moc, i když Ivan využívá veliké půdy sousedů, kteří na půdu nikdy nechodí. Navíc manželka postavila jednoduchou rovnici. Buďto já nebo psi. Je naprosto jasné, kdo zvítězí. Takže se Ivan přestěhoval. Koupil velký činžovní dům v bláznivé obci kousek za Prahou, která si hrála na odkládárnu bolševických činovníků. Však mu také začali zatápět. Protože ten velký dům s ještě větší zahradou vyfoukl sousedovi, který byl prokurátorem v Hlavní budově v Praze a jeho manželka předsedkyní KSČ v podniku Zdravotnické zásobování. Nebyli to oni, kdo ovlivnil nové stěhování!!!!!

Jenže treningové možnosti jsou omezené vilovou zástavbou. Nicméně několik let a několik vrhů se tam úspěšně odchovalo. Do domu přichází zcela náhodou první grónský pes v ČR - Umanak. Dostal ji jeden český námořník v Grónsku a nevěděl co s ní. Tak ji přivezl Ivanovi. S nějakými dokumenty v dánštině a ujištěním, že je očkovaná. Překrásná, skořicová s bílými ponožkami. Jenže nežli bylo možné nějak rozvinout chov, tehdy byl ve Východním Berlíně jeden pes, očkovaná fena umírá na psinku.

Přichází další import SH fena Asta of Norwaya. Ta se v chovu sice uplatnila, ale její odchovy ne ve spřežení. Byly to krásné "show dog's".

Hodně psů, snaha o větší spřežení. Ve vilové čtvrti to nejde!!! Přichází další stěhování. Dům byl krásný, ale vilová čtvrť velkému spřežení moc nepřeje. Ale terén okolo nového domu v Líšnici u Prahy dovoluje jakkoliv velké spřežení.

Však také majitel domu při první oblídce byl zcela vedle, když mu Ivan řekl, že ho nezajímá ani kuchyň, ani nově položené parkety v jídelně. Chtěl jen vidět cestu do lesa a její pokračování. Stěhování není jednoduchá záležitost, ale s mnoha psy to je ještě o trochu složitější. Však také Ivanova matka řekla: "Odvez psy do starého domu, pak ti je budu hlídat."

Ale byl to úspěšný rok. Ivan vyhrál všechny závody (ve sprintu) v Čechách a soudruh Jiří Krejčí zrušil titul Mistra republiky, aby nemusel Síbrtovi podat ruku. Fakt je, že Jiřík dělal i jiné lumpárny. V Harrachově, kde byl mechanikem lanovky, se natáčel o Ivanovi film Mašeři. A Jiřík v dobrém rozmaru pozval Bezpečnost, Ivanovi udělali prohlídku, že prý má nedovolené importované zboží (šňůry, tažné karabiny a jiné sportovní pomůcky, které tehdy v socialistické vlasti byly nedostupné) a celý štáb filmu vykázali z obce Harrachov. Film se ovšem dotočil za humny a dodnes to je jediný film o jízdě se psím spřežením v Čechách.

Ovšem sprinty se psím spřežením jsou sice krásná věc, ale dlouhé tratě jsou zcela něco jiného. U sprintu ujedu za půl hodiny závod a mohu pomlouvat pak celý den soupeře. Navíc na Ivana nasazují STB dohled - soudruha Jiřího Nešněru, který se tváří jako kamarád, který chce pomáhat a pro manželku kupovat dobré psy. S Ivanem byl prvně v životě v zahraničí - na mistrovství Evropy ve Zwiesel jako handler a členem KSČ je dodnes. U dlouhých tratí to je jiné. Tam si soupeři musí na trati i pomáhat. A to zdejší Jiříkové Krejčíkové dodnes neumí.
Protože Ivan byl již populární i v sousedních zemích (1. místo v kategorii B v Německu, několik třetích míst v Rakousku, 2.místo na Mistrovství Itálie) přes protesty soudruhů Šenfeldra a Přemka Podlahy zorganizoval s Líbou Pečenou návštěvu tehdy tří nejúspěšnějších západoevropských jezdců (ten Podlaha Přemek se musí v textu objevit, protože zboural na tehdejší dobu úžasnou předváděčku, kdy jsem tehdejšího ředitele chuchelského závodiště přesvědčil o tom, že je žádoucí a zajímavé ukázat psí spřežení. Byl z toho tak na větvi, že mi pronajal na ukázku závodiště zdarma. Jenže zasáhla bolševická svině Podlaha a celou akci zničil. A to byl dohodnut i krátký film, rozhlas a televize!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!). Ti pozvaní byli pánové Gerd Bittl, Lutz Binzer a Karl Heinz Luschücki - na rozdíl od prvních Rakušák, ti dva byli Němci.

Lušicki (fonetický přepis) se proslavil kuriozním příjezdem na hranice. Nikdy v bolševickém státě nebyl, přestože byl rakouský komunista. Při příjezdu na hranice ve Znojmě předložil místo víza legitimaci komunistické strany Rakouska. A byl z hranic vrácen, zahořkl. Předvádění se nezúčastnil. Mnohem později, již jako turista s vízem přivezl štěňata dvou prvních kříženců "tehdy ještě ne alaskan's huskies s čímci. Ti kříženci měli echtovní PP na SH. Jenže jeden byl celý bílý a jeden celý černý - z jednoho vrhu. A hádejte, kdo je téměř zadarmo získal? No přece poradkyně chovu paní Líba Pečená!

Pak přišel velký krok. Za Ivanem přijeli katalánští organisátoři tehdy druhého největšího závodu v Evropě PIRENA-Bílý Dakar. První byl Alpirod, jenže ten nepřežil a Pirena trvá dodnes, jako největší, nejstarší a nejlépe organisovaný závod. Španělská ambasáda jim našla tehdy nejznámějšího českého mašera a chovatele seveřanů - Ivana Síbrta. Přijeli dva. Pep Parés - ředitel závodu, ale také komentátor barcelonské TV a zástupkyně firmy Geoidea Pilar Pou. Přijeli s ohromující nabídkou. My přivezeme do Československa techniku, tj. skůtry, rolbu a finance, barcelonskou TV a zkušenosti, vy zabezpečte trasy a povolení. Pod záštitou Geoidea uspořádáme největší závod v Evropě, kolem celých Čech, přes Vysočinu až na Slovensko. Teoreticky něco zcela úžasného, protože Čechy jsou ve středu Evropy a přijeli by i jezdci ze Skandinávie. Možná i z Ruska. Navíc Geoidea nabízela peníze na část zalesnění Krušných hor, za předpokladu, že závod bude úspěšný.

Ivan najal auto, sehnal španělského tlumočníka (Sašu později řečený Alecho). Vzaměstnání si Ivan zařídil dlouhodobou neplacenou dovolenou a začal s Pilar a Pepem objíždět republiku. Po první návštěvě na Šumavě a v Krušných horách se najednou objevuje vakuum v jednáních. Místo vstřícnosti a zdvořilosti se objevuje chlad.
Že by pozůstatek obav ze špionů a diverzantů??? N I K O L I V !!!!!!!!!!!!!! Malý únik informací z okolí Jiříka Krejčího. Ne všichni ho měli rádi, ale báli se ho, protože věděli, že spolupracuje s Bezpečností. Ten zakázal jakékoliv kontakty a jednání s Ivanem a jeho doprovodem.

Byl to sice krásný výlet po českých a moravských zemích (na Slovensko už po zkušenostech s českými mašery ani nejeli). Nicméně pro Ivana to znamenalo pozvání mezi třicet nejlepších jezdců Evropy do velkého závodu - 500 kilometrů přes Pyreneje. A účast. A po několika etapách průběžně druhé místo. Hned za, v té době , nejlepším Holanďanem, který celoročně trénoval na Jungfraujoch ve Švýcarsku. V jedné etapě dokonce Ivan o 4,5 minuty lepší!!!!!!!!! nežli Renéé Minarz. Pak ale přišla pohroma. Ivanova Avie nevyvezla tým na místo startu asi ve 2000 m. Možná málo zkušeností řidiče, protože na místa startů se jezdilo kozími stezkami, možná špatné auto, možná psychické vyčerpání celého Ivanova týmu a neschopnost pokusit se o překonání kilometrového ledového pole na silnici ohraničené na jedné straně skálou, na druhé propastí. Spolujezdec měl pod sebou propast, Ivan jako řidič několik centimetrů vedle okna skálu. Nicméně organisátoři navrhli, že Ivan může pokračovat mimo konkurenci. A časově druhé místo zůstalo. Pouze premie za něj nikoliv.

Nicméně několik dalších startů v Pyrenejích potvrdilo, že "sibér Chien" jsou rovnocennými partnery. A jméno "sibér"se stalo pojmem pro pyrenejské závody a synonymem pro přátelské, vstřícné a vždy ochotně pomáhající jezdce!!!!!!!!!!! Dokonce na jedné z oficiálních novoročenek Pireny je Síbrtovo dvanáctispřeží, přivážející štěstí do Nového roku!!!!

A to "sibér "vzniklo jednoduše z toho, že Ivan Síbrt byl na Sibiři. Sice tehdejší redaktorka Smrčková odmítla uveřejnit o tom jakýkoliv článek (jsou o tom doklady), ale španělé věděli všechno a sibrt - sibér jim hrálo. Ta sibiř má svoji historii. Někdy v polovině devadesátých let, snad 85, Ivan přečetl ve 100 plus 1, tehdy nejlepším periodiku ČSR, článek o Sergeji Solovjevovi, ruském polárníkovi, který přejel se psím spřežením (a několika dalšími, se kterými se Ivan po několika letech seznámil) z Čukotky do Murmansku podél celé sovětské hranice. Vezměte do ruky mapu, abyste pochopili obrovskou vzdálenost, kterou psi urazili!!!!!!!!!!!!!!!! Víc než 10.000 km a to zčásti v polární noci, což se nejenže nikomu na světě nepodařilo zopakovat, ale někteří účastníci expedice trpí zvláštní nemocí, která se projevuje neustále zvýšenou teplotou a neschopností práce delší dvou hodin.

Ivan se vybavil psacím strojem s ruskou klávesnicí a začal rozesílat stovky dopisů do zmíněných míst, o kterých četl ve zmíněném článku. Domníval se, že psacím strojem psané dopisy jsou vstřícné, když všichni rusové psali "v ruce a nebylo to moc čitelné"!!!!!!!!!!!!! Jaký naivní omyl!!!!!!!!!!!!! Rukou psali proto, že stroj byl nejenže nedostupný na trhu, ale pokud byl dostupný, bylo nutné ho evidovat na KGB a dalších několika orgánech, takže kdo měl psací stroj, byl podezřelý ze spolupráce s Mocí. Jenže to se Ivan dozvěděl až po čase, když doma v Líšnici "schovával před Gorbačevovou mstou" celou Sergejevovu rodinu proto, že dvojnásobný hrdina SSSR, zasloužilý polárník Sergej Alexandrovič Solovjov prohlásil (ve sverdlovském tisku) o Gorbačevovi, že to je bezcharakterní populista a likvidátor celého ruského impéria. Když se pak Jelcin dostal zpět k moci, Sergeje jmenoval poradcem pro záležitosti Severu. Ale zpět k Sibiři.

Sergej, jako oplátku za Ivanovo půlroční pohostinství, zorganizoval pro Ivana cestu na Sibiř do míst, odkud pochází plemeno sibiřský husky (přístav Anadyr, Kolyma, Uelen). Bylo to zajímavé. Kontaktoval postupně dva známé redaktory, kteří měli jakési ponětí o psech. Nejprve Císařovského, se kterým Síbrt napsal knihu o severských psech. Ten rovnou prohlásil, že tam nepoletí, že pro něho jsou přednější Čeští horští psi, se kterými má nějaké cestovní aktivity. Nicméně Ivanovi zapůjčil nefunkční fotoaparát, dnes se Ivan domnívá, že schválně, o čemž se Ivan přesvědčil až někde za Jakutskem, takže všechny fotky ze Sibiře jsou na Sergejově Leice. Druhý redaktor byl Tomášek. Ten o Ivanových aktivitách psal již leta, dokonce se účastnil jednoho z prvních Ivanových startů v Aschaffenburgu, kde Ivan spal v autě, protože neměl na hotel, ani na organisátorské ubytování. Přesto uspěl. Jako jediný Čech. A redaktoru Tomáškovi Ivan zařídil pozvání do Ruska, zařídil mu povolení od tamních orgánů ke vstupu na Čukotku a hlavně přesvědčil Sergeje, že je v zájmu propagace mít s sebou redaktora neruských novin!!!!!! O tom, že mu zařídil nákup zcela netradičního oblečení a obutí potřebného pro extrémní oblast, které v té době v Čechách dělala jen jedna jediná, pro všechny zcela neznámá firma, ani nemluvě!!!!
D V A   D N Y   P Ř E D  odletem řekl redaktor, že nikam nepoletí, že má strach. A má strach do dneška.

Cesta na Čukotku byla neskutečným zážitkem nejen proto, že odtamtud přivezli za láhev vodky fenu Zvjozdočku, ale otevřela ruským firmám možnost realizace turistiky pro extrémní podmínky. To jde o samostatnou knihu, ať již jde o chování místních, kdy Čech nepozná rozdíl mezi Čukčou a Eskymákem, ale o stylu života, vztahu ke psům. O tom by se daly psát romány, které by byly pro tak zvané zelené či ochránce přírody učebnicemi!!!!!!!!!!!

Jenže pro Ivana končí chuť být na stupních vítězů. Rád by také viděl krajinu okolo a vychutnat sníh jen pro jeho pohlazení. Vlastně se vrátit do aljašských trails. To tehdejší mladá, ctižádostivá manželka ale neuznává. Pro ni je jediným životním měřítkem vítězství. Takže Ivan ve své naivnosti opouští vše a čeká, že se manželka umoudří. To se od ctižádostivé mladé ženy nedá čekat. Rozchod. Po jejích intrikách Ivan ztrácí dům a málem se stává bezdomovcem. Bez psů, bez zázemí, bez možnosti obrany. Ta stojí peníze a ty mu bývalá manželka se vším, psy, oblečením, věcmi pro základní potřeby všechno se svým novým mladým partnerem ukradla. Navíc ho zmlátili tak, že to Fialům přineslo odsouzení za ublížení na zdraví. Ale přátelé a trocha štěstí zapracuje.

Ivan ve svém Country clubu, po besedě o severu, na podiu, v klobouku ženy majitele klubu, křtí, pro něho zcela neznámé plemeno, tehdy první vrh manželky majitele klubu. Ohromná sláva. Známá country kapela k tomu asistuje (Červánek). Druhou křtící je mezinárodní rozhodčí pro plemena severská, středoasiaty, chihuahua, královské plemeno welsh corgi a další - Ivana. Těžko se dá vylíčit setkání dvou, stejně smýšlejících lidí, kteří jsou ve středních letech a již znají hodnoty života.

Ve finále je z toho osm úspěšných vrhů welsh corgi, několik Interšampionů, 26x CACIB, několik BOB, několik klubových vítězů welsh corgi i chihuahua, opakovaná účast na Evropském specialisovaném bienále welsh corgi v Basileji - R. CAC ve fenách, V3 v šampionech, vítězství ve třídě mladých a nejkrásnější mladý pes výstavy, ale i vítězství třídy intermedia v Kuopiu ve Finsku, úspěšné exporty do Ruska - Ch. Moldavie, Ch. Ruska, Ch. Estonska.

A aby bylo vše úplné, import dvou asiatů (Šampion vsej Rosiji) - bílé feny Saodat a psa Zartay.

Pro časopis PES PŘÍTEL napsala Eliška Walterová
"Omlouváme se autorce článku Elišce Walterové.
Ale v časopise Pes přítel, kde článek vyšel bylo jméno správně.!"